Sedmi,
tak svobodu v tomhle směru jsem měla už od čtrnácti. Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Ono taky kdo a jak by mi co "zakázal", babička i matka byly podstatně méně "dospělé" než já a kupodivu si to asi minimálně podprahově uvědomovaly, protože v tomhle směru se ani neodvážily nijak prudit. Maximum bylo lamentování, jak špatně skončím, jak promrhávám svý nadání atp., ale to mi z pochopitelných důvodů bylo dost jedno. Mně vadila jen ta zodpovědnost. To vědomí, že dokud jsem ve stejným městě, tak se toho nezbavím, že musím co nejdřív vypadnout. Ne že by se to povedlo úplně, matka na mě hází svoje problémy dodnes, ale aspoň jen telefonicky nebo mailem, reálně je sto kilometrů daleko a nechodí k nám domů fňukat obden.