Romano, jsou lži a lži. Jde o míru. Jako u všeho. Základ je v tom, že vím (a dítě ví), že lžu, nebo se vymlouvám. A že to není úplně ok. A taky jak často to dělám. Sorry, a mmch řeči o "budu při něm stát, i kdyby vraždil" považuji za hezké řeči. Protože při něm nestojíš. Hodila jsi ho přes palubu. Když řekneš "vzdala jsem to, nemám na to" - je to úplně pochopitelný. Ale ty kopeš kolem sebe stejně jako kluk. Čekáš, že okolí udělá tvou práci. Že až si syn ve světě nabije hubu, tak pochopí. Je to jako rodiče "volná výchova", kteří hodí dítě do kolektivu a nechají ho, aby si denně nabíhalo tím, jak ho rodič ne-vychoval. Dost rozumím, že někdo nemá sílu, že neví. Ale vadí mi to zbavení se odpovědnosti.