Znám několik otců 55 (shodou okolností přesně). Zásadněji se zapojoval jen jeden z nich, ale oba rodiče jsou tak třeskutě alternativní, že to vlastně ani není moc k věci.

Ostatní se zapojovali spíš tak nějak kavárensky, tedy rádi si o dětech povídali (zejména s třetími osobami), vzali je na procházku, občas si s nimi pohráli, ale hlavní péče byla na matkách. Všichni byli více či méně zajištění a s vybavenou domácností, takže odpadly finanční stresy.

U jednoho se to zvlášť hodí, protože dítě je postižené, byť aktivní a moc fajn, ale neschopné samostatného života a vždy bude potřebovat podporu. Otec je sice už dávno v zámoří a žije si ve svém dědečkovském vlastním světě, ale je velmi bohatý, dítě podporuje a hodlá mu zanechat dost podstatný odkaz vč. vyřešené doživotní péče.

Dalšími dětmi (jiný otec) jsou bohužel postižená dvojčata, jedno snad bude schopné samostatného života, u druhého je prognóza nejistá.

Ostatní děti jsou zdravé, byť se jedno narodilo asi půlkilové. U žádného z otců to nebylo první dítě. Taková je moje bublina