"Když budu mít akutního pacienta se zánětem slepého střeva nebo perforovaným vředem žaludku, kterému operace jednoznačně zachrání život, a pacient řekne, že operaci odmítá, tak se nenaštvu. Řeknu mu jen, že mu radím to a to a tady že musí své rozhodnutí podepsat. Svobodné rozhodnutí je naše největší životní hodnota, to si pamatují zejména lidé jako já, kteří zažili totalitní systém. Jsme svobodní. Do jisté míry samozřejmě jsme vázáni ekonomicky a tím, že jsme součástí společnosti. Vycházejme z toho, že všichni lidé s českým občanstvím jsou kompletně pojištěni včetně bezdomovců i nezaměstnaných. Zkrátka všichni.”

O rozhodnutí člověka, který do sebe nechce nechat říznout, by tedy měl jako doktor nějakou chvíli diskutovat a ve svém vlastním zájmu by o něm měl i pochybovat. Už jen ten nepoměr: lékař s posgraduálním vzděláním a dlouholetou praxí bude rozhodně fundovanější než já, prostá magistra speciální pedagogiky, navíc s perforovaným střevem, svíjející se v bolestech, které zatemní mozek. Kdybych se rozhodla nejít na kudlu a v důsledku svého rozhodnutí bych umřela, mohla by se moje rodina soudit a možná by to vyhrála, podpis není 100% rozhodující (vím, o čem mluvím, rodinná historie, strýček chirurg a jeho peripetie). Míchá zdravotní právo - ne nadarmo už mají velké nemocnice právníky - se zkušeností s totalitou, přijde mi to až nebezpečné.

A hláška s životním dnem a lepším vztahem k lidem je poněkud naivní, slušně řečeno... Myslí zjevně postraumatický růst, něktří autoři mluví i o posttraumatické moudrosti, což jsou věci, k nimž každý nedospěje.