Libiku,
v klasickým vetešnictví jsem hodně dlouho nebyla, ani nevím, jestli něco takového ještě vůbec existuje. V devadesátkách jsem tam byla pečená vařená, protože se tam daly "za korunu" koupit úžasný starý věci, jejichž hodnota za těch 30 let poměrně výrazně vzrostla. Brala jsem i věci, který jsem vyloženě nesbírala, víceméně proto, že mi bylo líto je tam nechat. Dneska je posílám do světa; co bylo tehdy za korunu až za bůra dneska střelím minimálně za stovku, spíš víc. Nemyslím, že to tehdy někdo prodával z nouze. Spíš se lidé zbavovali věcí, které pro ně prostě neměly žádnou cenu. Ono se to dá dělat pořád, dost lidí to má jako full time živnost, pozůstalosti skrývají lecjaké poklady a málokdo se v tom orientuje plus má ještě čas se s tím crcat a dohledávat si, jestli to či ono náhodou nemá nějakou hodnotu. Já jak teď debordelizuju, tak jsem často sama překvapená, jednak tím, co všechno jsem v těch vetešnictvích nasyslila, druhak tím, jak to "cenově vyroslo". Kdysi jsem třeba v Dlážděný v antíku skupovala starý rakousko - uherský pohlednice, o který v té době nikdo moc nestál, dneska se dají prodat i za pár stovek jedna. Nebo kolkový listiny. Před třiceti lety s tím lidi leda tak zatopili v kamnech, dneska se to draží v aukcích. Já mám nejstarší tuším z roku 1841, když jsem ji nedávno držela v ruce, uvědomila jsem si, že tu listinu někdo sepsal v době, kdy byla Božena Němcová ještě v květu mládí.