Len, no zvlášť v situaci, kdy miminko bylo týdny v inkubátoru bez rodičů. To je hitparáda potom.... To mám kolem sebe a následky to má jak u rodičů, tak u dětí. Já měla asi štěstí, že máma byla se mnou. Sice se jelo v nemocnici podle plánu a vrchní lékařka byla prý dráb. Ale mámy držela v lati a zapřažené. takže neměly čas vymýšlet.
Mně teprve před pár týdny došlo, že jsem se já po sekci v porodnici vůbec neodvážila nikomu říct (ani rodině), že mi je příšerně. Fyzicky i psychicky. Všichni se tvářili, že pohoda. A já si připadala strašně neschopná, nemožná a zoufalá a bylo mi strašně. Přijde mi to vlastně absurdní, kde jinde by měl mít člověk pocit toho zázemí, když ne v porodnici?