Ropucho,
já teda taky necítila žádnej nával mateřský lásky. U mně je vztah spojený s interakcí a novorozenec, přiznejme si to na rovinu, zpětně nic moc neposkytuje. Moje mimino teda rozhodně ne, to jen jedlo a spalo. Jediný, co stálo za zaznamenání bylo, když nás vytáhli někam do koupelny, aby nás naučili mýt mimina, to syna položili doprostřed mezi vietnamskou a romskou holčičku, on otočil hlavu nejdřív na jednu stranu, pak na druhou, a pak je obě pochcal.
Brala jsem to tak, že se o mimino musím postarat a to tak, aby to bylo co nejméně náročné a zatěžující pro obě strany. Takže jsem si mimino strčila do postele, i když sestry zdvihaly výhružně obočí, protože čistě biologicky vzato nemůžeme od novorozence, kterej byl devět měsíců zvyklý na pobyt v těle matky, aby si hned uvědomil, že je samostatná bytost. Pak logicky řve, protože je v prostředí, který nezná a na který se není sám schopen adaptovat. Další věc, která s tím souvisí je, že novorozenec vnímá, jestli je matka v klidu nebo ne. Je teda pravda, že v mém případě by bylo těžký dosáhnout toho, abych v klidu nebyla. Ovšem i tohle funguje (výjimky se najdou - především jde o zdravotní důvody); odpozorováno z okolí, flegmatické a racionálně založené matky mají klidný děti, neurotičky a zmatkařky děti, co furt řvou. Čím víc řvou, tím se stupňuje nervozita a stres matky, tudíž začarovanej kruh. Atd.