Taky jsem nad tím přemýšlela. Pokaždé jsem byla na nervy, že potratím, že se dítě nenarodí živé nebo zdravé nebo bude mentálně postižené,..... Uklidnila jsem se až tak okolo dvou let dítěte. V prvním těhotenství jsem to ani neměla komu říct. Byla jsem sama bez opory v partnerovi a kamarádky rodily až o deset nebo patnáct let později, tak jsem jsem byla sama i s tou těhotenskou zkušeností. V příštím těhotenství jsem byla spokojeně vdaná, takže sdílení bylo, ale potratila jsem a v každém další jsem se děsila, že to zase blbě dopadne. Zkrátka pokaždé nervy a nervy. Šťastná jsem teda jistě byla pokaždé, spousta stresu a pohoda nikde.