Až mě překvapilo, kolik lidí tu píše dětství. Já měla tedy dětství úplně běžné a byla jsem veselé a spokojené dítě, ale zpětně vzato mi vadila ta principiální nesvoboda. Vstávat, kdy mi řeknou, jíst co, kdy a kolik mi řeknou, sprchovat se, jak dlouho mi řeknou, chodit do školy a na kroužky, kdy mi řeknou apod. Poslouchat doma, ve škole a všude. Byla jsem poslušné dítě, ale těšila jsem se, že si to jednou budu řídit sama.

Až jsem vyrostla, tak se mi ulevilo a zjistila jsem, že život je najednou o tolik krásnější než v tom dětství, když o sobě mohu rozhodovat. A to jsem přitom vyrostla v nepatologické milující zodpovědné rodině, kde to se mnou mysleli dobře, nijak mi neškodili a svobody mi na poměry těch let mi svobody dávali naopak docela hodně, ale i tak jsem cítila, že bude líp. A taky, že je.