Žženo,
to je hodně o povaze a o zkušenostech, co nasbíráš.
Já byla v podstatě přinucená začít si hledat nějaké zdroje příjmu už ve čtrnácti, protože jsem nesnášela pocit závislosti na rodině. Nebyli jsme chudí, ale matka všechno něčím podmiňovala, ať už jsem chtěla cokoli, měla k tomu nějaké "až, když"; samozřejmě jsem si mohla říct babičce, ale nechtěla jsem to moc dělat, protože babička byla strašně šetrná, sama si nic nedopřála, i silonky si natahovala v rukavicích, aby je neroztrhla a nemusela kupovat nový, protože to jsou "zbytečně vyhozený peníze", sbírala po sousedech starý hadry a krámy, který vyhazovali třeba při stěhování, furt nosila domů nějaké pytle od popelnic... přišlo mi blbý tahat z někoho takovýho peníze, i když by mi je dala.
Neměla jsem z toho žádnej pocit "hrdosti" nebo tak, prostě jsem chtěla peníze a dokázala jsem si je obstarat, ale s postupem času mi to přišlo čím dál víc jako handicap. Protože je ti najednou třicet, čtyřicet... a vidíš, že ta samostatnost má i svý stinný stránky, že ve finále mají pohodlnější život ti, co si furt stěžujou, všechno je pro ně těžký a náročný, protože oni jsou chudáčci, a staří rodiče do nich pumpujou horem dolem, zatímco ty si taháš noťas i na dovolenou a bereš si práci po večerech a po víkendech, abys kromě složenek měla taky na něco, co ti udělá radost.