Půlko, já se teda v dospělosti cítila daleko nesvobodnejši než v dětství. V dětství mi sice rodiče říkali, co mám dělat, byla jsem poslušné dítě, které mělo občas záchvaty vzteku, ale kromě školy, která mi celkem nevadila, jsem si v podstatě dělala, co jsem chtěla. A protože jsem nechtěla nic, co by se nějak vymykalo, tak jsem si žila spokojeně. Žádné starosti, žádné povinnosti, spousta volného času. Zatímco v dospělosti samé povinnosti, starosti, volný čas nula. Cítila jsem se jak křeček v kolečku - práce, děti, domacnost, ani v noci jsem si neodpocinula, syn až do osmi let chodil k nám do postele, nevyspala jsem se s ním, bylo to příšerné. Do toho děti furt nemocné, neustále řešit volno z práce, návštěvy lékařů, léky, pocení, zvracení, horečky, do toho já to od nich skoro vždy chytla, jenže jsem si nemohla dovolit stonat, takže s teplotou jsem musela běžně fungovat, fujtajbl!
Když jsem byla dítě, dospělosti jsem se děsila a všechno zlé, čeho jsem se obávala, se mi opravdu v dospělosti splnilo a ještě stokrát víc.