Strašně se to bojím zakřiknout. Mně se to vždycky vymstí.
Štěstí začalo tři dny po maturitě. Odjela jsem do světa a do původního "domova" se už nikdy nevrátila. Jenže to bylo neskutečné "placatění se". Zoufalý nedostatek peněz, sebedůvěry, vlastně všeho.
To životní štěstí přišlo s dětmi. Od té doby jsem nejšťastnější. Naučila jsem se věřit manželovi. A pak už bylo opravdu jen líp. Ve všech směrech se více dařilo a ve všech směrech je líp. Jenže uvnitř mě pořád sžírá pocit, že se musím celému světu omlouvat, že jsem. Že se mám dobře.