Jsem založením optimista, zažívám celý život (uvědomuju si je tak od puberty) takové okamžiky návalu radosti, nevím jak to popsat. V některých obdobích života je jich víc, někdy musím třeba pár týdnu počkat, než se dostaví. Dětství a dospívání jsem spíš přežila, nemůžu říct, že bych byla nějak nešťastná, ale "užívat" život jsem si začala opravdu až v dospělosti a mám to hodně spojené s manželem. Některé "návaly" si pamatuju - když jsem odmaturovala, odstátnicovala, uvařila štědrovečerní večeři v našem prvním bytě, slezla do zázemí poté, co jsem zahájila první velký ples, který jsem komplet zorganizovala, ležela na matraci po stěhování v našem druhém bytě, vedle spal manžel a dvě děti...je jich spousta. Vlastně mne za celý dospělý život nepotkalo nic opravdu špatného, resp. se špatným koncem. Havárku jsme přežili, nedostatek peněz vždycky nějak vyřešili, jsme v podstatě zdraví, ze tří těhotenství mám tři zdravé, dnes už samostatné děti. Trápila jsem se jen vztahem se svou matkou a problémy v širší rodině, než jsem si je přestala připouštět. Vlastně jediné, co mne na chvíli srazilo na kolena bylo, když mne odstavili od projektu, který byl mým čtvrtým dítětem. To trvalo dobře rok, než jsem se zase začala cítit šťastná. A pak jsem byla v nějakém divném transu loni, když jsem se bála, že manžel nedá covid. Jsem za to hrozně vděčná a snažím se užít opravdu každý den, pořád nemůžu věřit tomu, že zrovna já mám to štěstí žít takhle úžasný život.