Nerada jezdim tunelama. V aute, vlakem mi to nevadi. Takovy ty dlouhy tunely v Alpach, to se mi dela regulerne na omdleni. Porad zkoumam, na kterou stranu to mame bliz k vychodu (coz je pikantni, kdyz to treba hlasi jednim smerem 3,6 km a druhym 3,8 Km
), abych vedela, kam mam prchat, az se to pred nama srazi a zacne horet. Mam chut hystericky jecet na manzela "jed jed JED, pridej, at uz jsme venku". Zatim jsem se teda jeste udrzela, ale jednou to prijde
.
A vadi mi videt v televizi, jak do nekoho zajizdi injekce (pri ockovani nebo ilustracni obrazky k aplikaci drog). To se vzdycky otocim, zakreju si oci a vriskam "jeste to tam je?" Kupodivu videt v realu mi to nevadi, at uz u me treba pri odberu krve, nebo u nekoho jineho. Jen v ty televizi.
A nesaham holou rukou na sul, to je mi strasne neprijemny. Solim jenom lzickou nebo takovou tou sroubovaci slankou. A mam strach, ze se ztratim v zime na horach. Film o Hancovi a Vrbatovi vpodstate prozvracim
.
Ale jinak jsem uplne normalni
.