Úzkostmi a strachy netrpím, spíš fobiemi. Od dětství třeba nesnesu gumu v pase, neusnula bych v pyžamu, pokud by mě předtím nepraštili něčím do hlavy, abych ztratila vědomí. Nesnáším syntetický hadry na kůži, z umělotiny mě začne svědit celý tělo, jak kdybych měla svrab. Nesnáším peřinu "knoflíkama nahoru". Vadí mi, když lidi nezavírají věci typu šampon, sprcháč. V obchodech mi vadí zboží ve špatnejch regálech, tak je vracím tam, kam patřej. Jo, a často si něčeho kupuju poslední kus, protože je mi ho iracionálně líto, že je tam sám bez kamarádů.
Ale měla jsem docela bizarní iracionální úzkost v dětství. U kamarádky v knihovně jsem našla knížku o UFO, bylo mi sedm, pamatuju si to přesně, bylo to v den, kdy nám přijeli příbuzní říct, že umřel děda. A tam byla fotka holčičky na louce a za ní taková mlžná postava ve skafandru. Já z toho dostala děsnou stíhu, že se v noci probudím a za oknem bude mimozemšťan. Takže jsem musela hroznejch let mít v posteli dvě deky a tou jednou si před usnutím přikrývat hlavu, abych ho neviděla. Vydrželo mi to skoro do konce základky, i když pak už to byl spíš blbej zvyk než strach z mimozemšťana za oknem. Ale prvních pár let jsem se toho bála fakt hodně.