Já jsem devadesátá léta prožívala úplně jinak, protože jsem měla malé děti, takže jsem se pohybovala v kolečku deti-práce-domácnost. Cítila jsem tu svobodu v tom, že konečně zmizela komunistická pakárna, mohli jsme cestovat, číst, co nás bavilo, nemuseli jsme shánět, ale mohli jsme nakupovat atd. Nějakou zběsilou svobodu devadesátek jsem ale necítila. A jakožto běžný obyčejný člověk jsem se nepohybovala v prostředí, kde se objevoval organizovaný zločin nebo vůbec zločin. Jediné, co tehdy bylo hrozné, byly bandy cikánských kapsářů, které řádily v MHD a policie byla naprosto bezzubá. Jinak jsem se v devadesátkách cítila normálně bezpečně, rozhodně jsem se nebála chodit po ulicích, a to ani večer za tmy. Že občas někdo někoho zabil, to jsem si přečetla maximálně v novinách, ale jelikož jsem měla jiné starosti, tak mě to ani nezajímalo. Žila jsem normální nudný život, tak jako předtím i potom. Nic mimořádného.