Libiku, vztah mám hezký, nikoliv románově růžový a vždy zalitý sluncem. Můj muž ví, že náš vztah je dobrovolný, kufry jsou ve skříni a jestliže zahoří touhou, nebo bude nespokojen, může se jít sbalit. představa, že 25 let pluju na obláčku a žádná krize, a zvažování, co chci a jestli vůbec chci ve vztahu, to fakt ne - to je lichá představa. Já jsem dost pragmatická, a dost přizpůsobivá, a dost chápavá. Ale mám určitou hranici. A dodám, že nespokojenosti nemyslím, že se zrovna blbě vyspal, nebo ho bolí záda. Ona je otázka, kolik z vás, co máte taky fungující fajn vztah, byste fakt ustály, když chlap zblbne. A odmítá o tom komunikovat, kope kolem sebe, dělá z vás blbce, protože "se nic neděje, ty jsi blázen" - přičemž se evidentně děje úplně všechno. Celkem jsem to viděla cca 3x kolem sebe, a je to děsný. Protože ten druhý dělá vlny, ale odmítá cokoliv vyřešit, mluvit, odejít, utnout milenku.....nebo prostě cokoliv.