Val,
vždycky jsem se uměla zabavit sama. Kvůli "zabavení se" partnera nepotřebuju.
Je fakt, že mě občas trochu mrzí, že manžel některé věci nesdílí, protože na to není. A syn taky ne. Oni jsou oba plánovači, pedanti, neradi experimentují, neumí si vychutnat "kouzlo okamžiku". Je i drobné komplikace stresujou, mě naopak baví. Co je pro mě dobrodružství, to je pro ně stres. Zrovna nedávno jsme se o tom bavili - těsně před covidem jsem chtěla vidět jednu výstavu v Paříži. Syn by ještě teoreticky jel, ale byla zrovna stávka MHD a to už je "oser", do kterého se mu nechce (a kdybychom jezdili všude taxíkem, řval by, že je to drahý). Manžel ani omylem, toho výtvarný umění naprosto nezajímá. Jela jsem sama, byl to fajn výlet, prošla jsem se pěšky po Paříži, vlítla do nějaké demonstrace tureckých komunistů (být tam manžel a syn, tahají mě pryč, že je "nebezpečný" si to fotit), ale připouštím, že by to ve dvou/třech bylo zábavnější. Jen holt ne v sestavě, jaká se nabízela.