Ano, je to tak. Ale já nevím, jestli to opravdu jde žít život bez porovnávání.

Já se o to u svých třech dětí snažím. Ale když si vezmu sebe, niterně jsem taky asi soutěživá. Jsem třeba v práci pomalejší, potřebuji ale věcem rozumět a musím k tomu mít logiku. Podle kolegyně, kterou já uznávám, mám jí ráda, je to dříčka, udělá spoustu práce a co je kolem jí nezajímá. Je ochotná, každého ví, kam má poslat a za kým (za mnou třeba). Když jí nadřízení vyzdvihují, tak ale ve mne červíček hlodá, že kdybych pracovala jako ona, také bych třeba byla šéfova hvězda severu . Je to trochu nasazené, ale vzadu v mysli mi něco podobného proběhne.

Porovnávat sebe samotnou s ostatními matkami, ženami, sportovkyněmi jsem přestala až nedávno. Ale je mi 40 a tak nějak jsem došla v sobě k nějaké vyrovnanosti a vím, že jsou věci, které v sobě nezměním. Určitě ne dlouhodobě.


Co chci říci je, ve zkratce, že spíš musíme učit děti, a myslím tím celou společnost, žít, že někdo je horší, lepší. Ale třeba právě ty přijímačky a různé závěrečné zkoušky a testy by měli být objektivní ne co do známek, ale do schopností. Mít možnost si vybrat. Někomu vyhovuje test, jiný testy nedává. Někdo ráda píše dlouhosáhlé eseje a jiný by na tom bouchnul.