Ano, rozumím. Ale už jsem o tom přemýšlela tolikrát, jak to udělat. Nárazově také pracuji s mládežníky a samotná občas narazím na to, že je hodnotím a nebo já ani nemusím. Vymyslíš, ani nevymyslíš, použiješ nějakou kimovku z dob svého dětství a ony se Ti prostě ty děti srovnají a označkují buď mezi sebou a nebo vnitřně prostě vidí, jak na tom v rámci kolektivu jsou a pak začne pracovat ta psychika.

Někteří o svých slabinách vědí a vědí, že mají navrch jinde např. a tak se dokáží snažit i když na ně nečeká žádné další ocenění, ale prostě chtějí být v partě a jiní se tím odstřelí a těžko je do kolektivu zařazuješ a taháš.

Ve školách ale určitě mají i prostředky, jak ovlivnit a komunikovat i s rodinou. ...nebo měli by mít ty prostředky. Času na to asi moc učitelky nemají, neb mají zase jiná papírování a přípravy.

Když si ale spočítám, kolik hodin tráví mé prvostupňové dítě ve škole se svou učitelkou a kolik hodin v týdnu s ním trávím já, tak jsem přesvědčená, že tak komunikace rodič vs škola by měla vypadat trochu jinak než se potkáme jednou za dva roky online... .
Osobně si myslím, že je to zakleté hodně v tý komunikaci rodina vs škola. Rodina nemůže mít školu jako odkladiště dítěte po čas, kdy jsem v práci a školy by měly být naopak také proaktivní, když vidí, že někde by stačilo třeba pravidelně mluvit s rodiči a říct jim, že stačí malá podpora a event. je vést. Nebo jistit jejich podmínky a možnosti. Já dneska už bych svému nejstaršímu s matikou nepomohla. Kdybych byla např. rozvedená a otec by se neangažoval, tak na doučování každý nemá a ne každé dítě si dokáže samo o tu pomoc včas říct.