Vystudovala jsem v 80. letech učitelství 1. stupně, začala jsem učit, ale s vlastními i nevlastními dětmi a po dostudování nějakých oborů jsem řadu let pracovala buď jako OSVČ, nebo v trochu jiné oblasti, a zároveň jsem čas od času zaskakovala na část úvazku v různých školách v okolí. Takže myslím, že mám docela pestré zkušenosti, i když jsem v každé z těch škol strávila jen několik měsíců, maximálně pár roků.

Vychází mi z toho následující: Na prvním stupni bych známky nepotřebovala. Děti se dají ještě celkem snadno nadchnout, je na učiteli, aby volil metody, které je budou bavit a zároveň si z nich co nejvíc odnesou - šprtání z učebnice tou metodou není
Volila bych nějakou formu slovního hodnocení, je ovšem třeba si uvědomit, že kvalitní slovní hodnocení zabere učiteli mnohem víc času, než napsat známku, navíc ani slovní hodnocení nemusí být vždy spravedlivé. Nepřipadá mi, že by děti v průběhu roku vyžadovaly známky, a že by ty známky nějak zásadně ovlivňovaly, jak kdo pracuje. Známky, přesněji řečeno jedničky, chtějí rodiče. (Případně známky, i ty špatné, považuje ze setrvačnosti za nezbytné vedení školy.) Když už se známkuje, nemá podle mě cenu dávat víceméně všem jedničky. Trojka je "dobrá", čili dobrá, kdyby ji tak byli ochotni rodiče i děti chápat, poskytovalo by to možnost lepšího rozlišení úrovně znalostí

Nejsem typ na druhý stupeň , i když jinak mám puberťáky docela ráda. Nevím, jak by fungovali bez známek žáci, kteří by na to byli zvyklí od prvního stupně. Bohužel vím, že škola, která se představovala jako alternativní, neznámkující a vstřícná, a její 1. stupeň takový asi opravdu byl, stáhla na druhý stupeň nezvladatelný počet problematických žáků z jiných, známkujících, škol a vytvořila tak džungli před tabulí, protože bez známek tyto děti dělaly jen to, co se jim chtělo, a to tedy nemělo s učivem moc společného Po jednom školním roce jsem prchla.

Střední školy - tam jsem učila vždy jen pár měsíců angličtinu, byl to gympl a dva typy odborných středních škol. Gympl jazyk opravdu naučil, na těch dvou druhých školách to bylo slabší, ale se studenty se pracovalo pěkně. V této věkové skupině už necítím známkování jako nějakou újmu, stejně mě ale štvalo, že často místo toho, aby se studenti věnovali tomu, co jsme probírali, snažili se ze všech sil našprtat z učebnic schovaných v lavici vědomosti na některou z následujících hodin, zřejmě v obavě z testu nebo zkoušení. Doufala jsem, že se pak aspoň třeba v hodině fyziky učí pro změnu angličtinu