Hmmm, zajímavé.

Já to mám zase obráceně. Když byly malé vytrvale jsem dětem domlouvala. Ale je to celkem nedávno, kdy kluci dostali fakt pohlavek.
Nikdy se mezi sebou neprali. Teď jak nás pořád dusí nějaké karantény si prostě občas lezou na nervy, dělají si nachváli, jeden si furt zpívá nebo monotónně brouká nebo něčím v ritmu tluče. I mě to hrozně leze na nervy, když mám pracovat.

Tuhle jsem šla na WC a koutkem oka jsem viděla vyděšenou dcerku, jak říká "Nechte toho, něco si uděláte, vy jste blbí...". Já teda jejich spory většinou nechávám být, ať si to vyřeší. Přišla jsem do pokoje a oni se škrtili. Jedním skokem a chvatem jsem je rozškubla a oba dostali takový pohlavek, že si hned jednu břinkli čelama.

Vůbec jsem nevěděla co dělám, byla jsem taky úplně bez sebe, když jsem viděla to, co měli v očích, když se tak dávili. Nevím, co je to popadlo. Vždy spolu vycházeli, měli třenice a občas po sobě něco hodí a většinou to pak přešlo ve srandu.

Večer jsem se za svojí reakci omluvila a vysvětlila jim co mě stejně jako je strhlo do takové reakce. Hodně mě to ale mrzí, že jsem to nedokázala vyřešit jinak.

Jako dítě jsem nikdy nebyla bitá. Moje máma ale ječela tak, že kolikrát bych vzala za vděk fackou.