Taky jsem se s dětmi vždy dohodla.

Mě nikdy nevadilo, že chodí zaprasení, hrabou se v loužích, běhají a lezou kde se dá, ale když se šlo po ulici, mělo to svá pravidla.
Děti od mala používaly pro rychlý přesun kolobrndy a pokyny byly dopředu dané. Na konci ulice zastavím a počkám.

Asi si nevzpomenu, jestli mě děti chtěly kdy umlátit nějakým autíčkem, nebo si nevpomenu, že by mě kousaly. Ale my ani nikdy nehrály žádné takové hry na jako kousání, sním ti nožičku. Pomatuji si, jak starší synek napodoboval šimrání našeho tehdy malého miminka, jeho bratra. Já jsem ho tak jako štěklila po bříšku a starší syn to napodoboval. Viděla to moje máma a začala hystericky ječet, že mu starší ubližuje, že mu schválně a úmyslně zamačkává žaludek, protože žárlí. Leželi jsme tehdy všichni tři v posteli a hráli jsme si. Nejstarší samozřejmě zkoušel brášku jen rozesmát, ale byly mu dva a neměl takový jemný cit v rukách jako já. Čím víc zatlačí, tím víc ho polechtám, si možná říkal. Jak na něj máma ječela utekl a schoval se pod postel a tam usedavě plakal. Nemyslím si, že by vůbec pomyslel na to, že by bráškovi ublížil. Ukázali jsme si, že lechtání musí být jemné, aby bylo opravdu lechtání. Děti prostě takhle nepřemýšlí, že by mohly někomu ublížit. To se přeci učí tím, že pozorují... . Když se dítě narodí tak neví jaký pohyb jeho vlastní nebo pohyb okolí mu co způsobí.