Pampelo,
Dnes moc nevidime fyzicky trestajici rofice, vidivam spis psychicky natlak, vydirani, vyhrozovani, a taky nevsimavost.
Psychického nátlaku nebylo málo ani dříve. Ostatně ty občas se vyskytující důchodkyně, strašící cizí děti čerty, dětským domovem, polepšovnou nebo tím, že maminka je nebude mít ráda, jen pokračují v linii, která bujela už za jejich dětství. IMHO se i tyhle tendence o něco zlepšily. A nevšímavost? To také není žádná novinka. Jen dříve bývala častěji spojená s tím, že když už si rodič dítěte všiml, bylo to spojeno s fyzickým trestem.

Fyzicky trest, ktery je adekvatni, je rychly a primereny je jako napomenuti mladat rodici v prirode. Postrceni, placanec, zadrzeni pri nevhodnem chovani muze byt ucinne a na miste.
Zadržení při nevhodném chování není fyzický trest. Stejně účinné, jako plácání, může být klidně např. odnesení batolete ze situace, kdy tluče kyblíčkem sousední batole. Co dělají zvířata, je hezké, ale ona vychovávají svá mláďata do zvířecího světa, my do světa lidského, kde není přípustné otravnému sousedovi či manželce jednu fláknout.

Misto toho vidime premlovani, nekoncici vysvetlovani, vydirani, krik, nadavky, plac matky nad tim, jak ji dite trapi. Odmitani. A v neposledni rade taky nevsimavost, to neni cileny trest vetsinou, ale diteti to ublizuje vic, nez jedna na zadek, to aspon vi, ze ho rodic vnima.
Pláč matky, jak ji dítě trápí, jsem viděla jednou, a to ve svém dětství. Když se jedna starší příbuzná pokoušela mé dceři vysvětlit, že maminka bude smutná, pokud si ty hračky dítě neuklidí, sdělila jsem dítěti, že smutná nebudu, ale mohla bych mu je nechtě rozšlápnout. Vysvětlování neúměrné věku vídám, ale jedinou smysluplnou alternativou opravdu není jedna na zadek. A nevšímavost - viz výše.

K ubližování za zavřenými dveřmi se nebudu vyjadřovat, ale tak nějak dost doufám, že ti rodiče, které batole občas plácnou - což podle tebe není nic patologického - nepřejdou rovnou patologii, což ubližování za zavřenými dveřmi je. Nechápu, proč by to měli dělat, jsou-li to normální, nepatologičtí rodiče, můžou se snad naučit něco jiného než místo plácnutí batolete po zadečku na veřejnosti ho začít doma týrat.
Mimochodem, viděla jsem batolata, které nějaké plácnutí nezastaví ani omylem. Co s nimi? Přidáte na síle? Do jaké hranice?

A ublizovani a vychovny zasah jsou rozdilne veci Ano, ale hranice mezi nimi není chápána stále stejně a navždy neměnně. Což je dobře.