Půlko, taky jsem ječívala, až se mě jednou dcera zeptala, jestli jsem čarodějnice. Od té doby jsem se snažila více ovládat, někdy to ale nešlo. A přiznám se, té občas jsem jim i jednu lupla. Obojí jsem brala jako své selhání a vyčítala jsem si to. Udělala jsem to vždy v afektu. Nedovedu si představit, že bych s chladnou hlavou dítě uhodila, ať by udělali cokoliv. Neměla jsem tedy ADHD děti, ale u těch si myslím, že tam je to násilí vůči nim naprosto kontraproduktivní a nesmyslné. Jak píše Vážný, jeho syn byl sice bit, ale udělal to, za co byl bit znovu a znovu byl bit a nic se nezlepšilo do doby, než trochu víc vyspěl.