ta přístupnost domluvě , to je něco, co mi vždy bylo záhadou. Z mých bratrů, jednovaječných dvojčat, jeden byl přístupný domluvě tak nějak průměrně, druhý vůbec, jakoby nerozuměl, a jakoby mu ( dost dlouho ) chyběl i pud sebezáchovy. Než se člověk otočil, už vylezl na okno ( zvenčí, třetí patro ) stál tam, jak poodešel od ventilačky stranou, tak najednou nevěděl, jak zpátky, bylo těžké ho přimět, aby popošel zpátky k ventilačce, kde jsme ho mohli vtáhnout dovnitř... na chodníku se hromadili lidi.. být to dnes, tak už ho asi dávno odebrali. Pobýval často v nemocnici - skoro vždycky utekl a chytli ho až na ulici nenapádného v pyžamu... nelenil prchnout z domu v noci a procházet se .. Na žádné domluvy nereagoval. Jen na kole ho auto srazilo 3x , z toho jednou kolo zničené na cucky a on odlítl 6 m ( jak říkali na polici ), za dva týdny znova na půjčeném kole... Druhý bratr byl "normální " a jejich výchova nebyla odlišná