"Pokud by mu pravidelně vadilo, jak dýchám a že vůbec existuju, hodila bych po něm velmi brzy nějaký porcelán, já se znám
"
Tak pokud jde o to - a řekněme si to upřímně - chrápání - tak tam chápu, že to vadí. Mně to vadí hodně. Nevadilo mi to jen u dětí, když byly hodně malé. Ale třeba jedno dítě chrápe cca od 10 let a to už mi vadí. U toho prostě neusnu. Buď si musím pustit nějaký zvuk - muziku nebo audioknihu, nebo musím spát jinde.
Takže pokud by mi partner řekl, že chrápu a že mu to vadí, tak bych to nebrala jako osobní útok, ale přemýšlela bych nad řešením. Můj manžel, když chrápal (a ještě jsem stála o to s ním být), tak jsem zkusila s ním hýbat, nejdřív jemně, pak trochu silněji. Někdy to pomohlo. Žádné prudké strkání, jak píše zakladatelka, to je fakt na infarkt. A když to nepomohlo, tak jsem šla spát do obýváku nebo k dětem.
Ale to je v situaci, kdy ti lidé spolu chtějí být a je tam jeden problém.