Eleonor,
to bych zas tak jednoznačně neviděla.
Třeba moje babička byla nejmladší z pěti dětí, jedno tedy zemřelo ve dvou letech na záškrt. Babička jako jediná v dospělosti nikdy nepracovala, pohyb měla minimální, protože byla hypochondr a neustále se bála, že si "hne plotýnkou" nebo jí v zimě ofoukne a dostane zánět trojklannýho nervu apod. Starala se tak nějak "na pohodu" o domácnost, na uklízení moc nebyla, ale vařila, starala se o vnoučata. Umřela v osmdesáti a kdyby si nezlomila nohu k krčku a nerezignovala na jakoukoli rehabilitaci, až nakonec umřela v LDN na sepsi z proleženin, byla by tu pravděpodobně déle. Její starší sestra zemřela v 86 letech, ještě v 85 chodila pomáhat do družstva a celý život se starala o hospodářství - stejně jako babička zemřela do roka poté, co skončila po úrazu (pokousání psem) v nemocnici a tam strašně rychle sešla fyzicky i psychicky, protože byla vytržená ze svého běžného života.
Další bratr se dožil 90 let, ale posledních 20 let prakticky neopouštěl svůj barák, protože měl otevřený bércový vředy. Nejstarší bratr se dožil tuším 82 let, ale tam žádné podrobnosti nevím, protože se s rodinou nestýkal.
Jejich otec, můj praděda, se dožil téměř stovky (zemřel v nedožitých 99 letech). Do šedesáti kouřil, na pivo chodil ještě v devadesáti, první světový válce se vyhnul, protože se před odvodem vždycky někam včas zdekoval - údajně šel pracovat do Německa, fyzicky sice pracoval, byl pokrývač, ale z ničeho si nedělal těžkou hlavu, babička často říkávala, že "jim padal barák na hlavu a on chodil po záspi a hvízdal si".

Podle mě na to mají vliv hlavně geny, psychika a v neposlední řadě štěstí - protože ani geny, ani psychika neovlivní, jestli tě ve třiceti nesmete na přechodu ožralej řidič.