Valkýro, moji rodiče válku vnímali ukorne, prožili ji jako mladí, když skončila, bylo mamince 22, tátovi necelých 17. Nemohli studovat, byli totálně nasazení, báli se o život, nálety, fronta, hlad, maminka si stěžovala, že nemohla chodit tancovat, zrušili jim taneční. V 50. letech sice vnímali opruz s komunistickou propagandou, ale jinak si užívali života. Líbily se jim i brigády, od maminky z práce jezdívalo na sena, maminka vždycky říkala, jak byli opálení, jak od moře, táta byl na stavbě mládeže na nějaké přehradě, bylo veselo, zpívali, tancovali, hráli volejbal a ping pong. Jezdili na odborářské rekreace jak Anděl na horách, měli se dobře, lépe než za 1. republiky, na kterou nevzpomínali v dobrém, protože to byli chudí a mívali i hlad. O nějakých procesech v 50. letech toho moc nevěděli a nezajímali se, táta naopak vždycky říkal, že dobře, že těm boháčům ty majetky vzali, bohaté lidí za první republiky neměl rád, byli prý namydlení a arogantní, tak dobře jim tak. Táta se hodně angažoval ve svazu mládeže, postavili si hřiště, pořádali tam sportovní turnaje, pořádali brigády a různé zábavy. Vzpomínal na tu dobu velmi rád. Takových lidí byla spousta. Naši neznali nikoho, komu by komunisti sebrali majetek, jejich přátelé byli všichni obyčejní chudí lidé, kteří se za socialismu měli o mnoho lépe než předtím. Mně otevřel oči až můj BM, který byl z rodiny, kde jim komunisti sebrali pole a zavřeli strýčka. Teprve od té doby jsem začala chápat komunisty a socialismus jako něco špatného, zločinného. Předtím mě jen otravovaly kecy o budování socialistické vlasti a Sovětském svazu, ale v podstatě jsem to brala jako danost a nijak hlouběji jsem se nad tím nezamýšlela.