Nevím, těch pár měsíců mám jako v mlze.

Pomohlo mi jednak to, že mě sestřičky několikrát "seřvaly", že nad dítětem nesmím brečet a litovat ho, že ho naopak musím chválit a uvědomovat si, že to "protivné" nebo "bolestivé" nebo "ošklivé" je pro jeho dobro. Pomohlo mi to překlopit si v hlavě, že není chudáček a chudinka, ale statečný chlapec, který to zvládá. A že i když u toho brečí, musí to být, protože mu to pomůže. Jsem tady s tebou, miluju tě, ale musí to být. Pak tam samozřejmě byla spousta dětí a jejich maminek, čili bylo to vědomí toho, že v tom rozhodně nejsme sami.

Pracovat jsem musela, ale fakt jenom maličko, bylo mi odporné, že co někomu připadá důležité, pro mě byla v tu dobu kravina. Kdybych byla jen zaměstnanec a nemusela bych, radši bych nepracovala.

osobně jsem odfiltrovala všechno. Vůbec si nepamatuju, co jsem dělala, možná jsem ani nic nedělala (kromě dítě, trocha práce). Byla jsem zavřená v bublině nejbližší rodiny, ostatních maminek, nemocnice-doma.

Ale je fakt, že u nás to bylo vlastně o pár měsících - ve smyslu - buď umře nebo to bude dobrý. Celoživotní diagnóza to nebyla...

Dítě je v pohodě, já mám celoživotní trauma, ale už si na to často ani nevzpomenu. Ale kolem té nemocniční budovy nemůžu ani projet.

Děti jsou strašně odolný a jejich organismus schopen ohromných vývojů a "sebeoprav", věřím, že i tvoje dcerka a její tělíčko to zvládne.