No,nejdřív šok,ale protože věci se po diagnóze valily jedna za druhou,tak nešlo moc přemýšlet. A pak mi pomohlo o maléru mluvit s kamarády. S nejbližší rodinou ne,to by byl jeden katastrofičtější scénář větší než druhý. Do práce jsem nechodila,byla jsem ve špitále se synem,pak s ním doma,později jsem chodila do práce na malý úvazek. Hodně mi pomohla ráda chirurga,že nemám přemýšlet moc dopředu,ale řešit to nejbližší. A co bylo důležité, snažila jsem se udržet chod rodiny co nejvíc v normálu,neděsit děti nápadnými odchylkami od obvyklého chodu věcí, stačilo to,co přinesla nemoc. A stejně už nikdy nebylo nic jako dřív.