Nepřipouštěla jsem si žádné negativní myšlenky a téměř vůbec si nepřipouštěla možnost, že by to nemělo dopadnout dobře. Když na mě přicházelo zneklidnění, řekla jsem si, že na to budu myslet až zítra. Snažila jsem se být tu pro nemocného. Snažila jsem se být věcná a pragmatická, neřešit, co nenastalo a řešit, co nastalo. Fungovala jsem normálně, nebrečela jsem, případně jsem situaci probrala s mužem nebo kamarádkou a kamarádem. I jim jsem věřila, že to dobře dopadne. S lékaři jsem nic moc neřešila, věřila jsem jim i tomu, že vědí, co dělají - i když sami moc nevěděli, jen zkoušeli, co zabere. Dodneška není v diagnóze úplně jasno.
Já byla dříve katastrofista a úzkostník. Ale když mě tohle už neúnosně mlelo, nějak jsem si to přehodila v hlavě a nemyslím na nic, co ještě nenastalo a hlavně se tím nenervuju.

Janinko, dobře to dopadne ! Lehké to nebude, ale zvládnete to. Kdo by nám tu psal, co zase holky provedly a jak "zloběji" !?