Když bylo synovi 7 let, sdělili mi diagnozu vysoce zhoubný nádor, dostala jsem i papír, nedali mi ani půl procenta šance, že to tak není. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Po dvou operacích a 3 měsících se ukázalo, že to zhoubný nádor nebyl... Napřela jsem všechny síly, abych mohla být se synem ve všech nemocnicích, kde byl a také jsem se s ním učila, prostě jsem si řekla, že jestli to zvládneme, nepůjde znovu do 1. třídy. Do práce jsem nechodila, celá rodina byla zhroucená, prostě jsem se držela, musela jsem, měla jsem lexaurin, ale nikdy jsem si ho nevzala, měla bych zastřenou mysl...Nakonec to dobře dopadlo, nejhorší byla ta první noc, myslela jsem, že umřu na místě...byla jsem sama, v nemocnici...Držím pěsti, ať vše dobře dopadne!