"ja jsem tu chalupu nepostavila ani nekoupila, tak by mi prislo minimalne slusny ji poslat dal dalsim generacim misto toho abych ji projedla a prodovolenkovala"

Já jsem toho názoru, že člověk má mít jen tolik nemovitostí, o kolik se zvládne starat nebo má finance na jejich údržbu. Ještě tak jde držet byt, který můžu pronajímat a o byt se stará nějaký správce nemovitostí a já "jen" platím.

Bydlím na vesnici, kde v době mého přistěhování bylo 50 % chalup prázdných. Pár lidí, kteří pravidelně jezdí, prakticky všechni lidé z bytovek, mají chalupy vymazlené. Pak jsou tu domy, kam nikdo nejezdí, chátrají a chátrají a dokonce i když se našel kupec, tak je majitelé neprodali, protože je stavěl pradědeček vlastníma rukama. Takže po pár letech má chalupa vyvalený štít, uvnitř je zatuchlá a už je vhodná leda ke zbourání. Ale holt ji někdo zdědí a pak teprve ji zbourá.

My máme vlastní dům se zahradou, za domem les, nadmořská výška jen o pár desítek nižší než chalupa na horách, kterou muž zdědil, resp. zdědil polovinu. Vůbec není důvod na nějakou takovou chalupu jezdit, jediný bonus byl vlek u chalupy, ale kolikrát to člověk využije? A přitom bylo třeba neustále kolem domu něco dělat, řešilo se, že střechou zatéká, také tam byla stále dřevěná kadibudka a voda ve studánce. To fakt vidím jako lepší ty peníze použít na pěknou dovolenou, však ty děti jedou s námi, něco mají na studia v zahraničí, což už u dcery je aktuální příští rok. Ony i ty požitky a prožitky mají svoji cenu, řekla bych i větší než starý barák kolem kterého se pořád běhá a pořád se něco platí.