Zažila jsem, asi v takovém věku jako ty. Šéfa bych neupozornila v žádném případě! Pokud by mi za nicnedělání přidali, byla bych za to ráda, je vidět, že si mojí "práce" cení. Nás tam takových bylo víc. Kolegyně účetní si ve volných chvílích hledala tipy na dovolenou, obstarávala řemeslníky, učila se angličtinu, já napsala dvě knížky, hrála si tetris nebo jezdila závody s autama. Obě jsme si četly na netu a byly rády za Havaj. Měly jsme čas si promyslet, co budeme doma vařit a co s dětma. Líto mi to nebylo, to byl problém zaměstnavatele, ne můj. Kdybych šla za šéfem, aby mi přidal práci, tak jsem dostala padáka. Měla jsem v té době nic moc plat, tak jsem to brala jako odměnu, prostě za málo peněz málo muziky. Byla to soukromá sféra, zahraniční firma. Plat nám nasadili při nástupu a za 10 let nám nepřidali ani o korunu navíc, žádné prémie, žádné stravenky, žádné benefity. Kdo se ozval a chtěl přidat, dostal padáka. Takto jsem proflákala nějaký čas, než jsem změnila firmu a šla jinam za vyšší plat. Plat tam byl vyšší, práce víc, ale taky neskutečná buzerace. Ale věz, že najít jinou kancelářskou práci je ve vyšším věku docela utopie. Vážila bych si toho, že se po mně nic moc nechce a držela bych hubu a krok. Zvláště pokud by mi přidávali na platu a ne práci za stále stejný plat