Angrešt, děkuji. Tohle mi mluví z duše, potvrzuje to i rodinná zkušenost.
Příbuzná si k sobě vzala za války v Jugoslávii srbského puberťáka (ve věku jejích synů) a pro celou rodinu to bylo velmi bolavé, protože se podle mě nenaplnila očekávání ani jedné strany – přitom šlo o dítě známých se stejného sociálního a profesního prostředí. Kluci zřejmě čekali fajn kumpána, vděk a přátelství, Srb byl ale zpruzený a vystresovaný, odmítal dobře míněné nabídky na trávení času (třeba nechápal, proč by měl jít na operu, když si chce odpočinout a poslouchat svou hudbu, proč by měl chodit do školy, když válka stejně brzy skončí a on se česky učit nehodlá). Takže ho kluci nakonec brali jako namyšleného a otravného vetřelce, byť teda chápali, že plní jakousi morální povinnost a zcela nedětsky se oddali očekávání, že bude brzy po válce (která pro nás jinak byla velmi daleko, natož pro naše děti).

Když odletěl po pár měsících "zachraňování" domů, všichni si oddychli (samozřejmě včetně něj a jeho rodičů).
Přitom to ale obě strany celkově hodnotily velmi kladně a šly by do toho znovu, protože cílem bylo dostat dítě z dosahu bombardování.
Nikdo se nechce cítit trpěný ve vyhnanství