No, to je asi těžké radit, když do toho člověk nevidí. My máme 15 letého syna, který s námi bydlí, ale mluvit s námi momentálně taky moc nechce, veškeré dotazy považuje za zásahy do svého soukromí (pomalu včetně dotazu na to, co měl k obědu, při dotazech na školu odkazuje na Bakaláře). Jinak tedy na vyžádání se zapojí do domácích prací, někdy i poměrně ochotně, jindy to odkládá, ale nikdy neodmítá. Je ochoten se bavit o různých praktických věcech nebo vtipkovat třeba o politice apod, ale nikoliv o "jeho životě". Zatím to beru jako pubertu a doufám, že ho to časem alepoň trochu přejde, ale zároveň nevylučuju, že ne. Dcera je naopak ukecaná až moc, tam tedy by mě změna asi dost zarazila, ale kdoví, co nastane, zatím jí ještě není ani 12.
Kdybys dceru pozvala na nějakou společnou aktivitu, kde ti nemůže "uniknout" k mobilu a spol - třeba procházku, kolo (až se zlepší počasí) nebo i požádala o nějakou společnou práci - šla by s tebou, udělala by to? Jinak možná, jak má stále nějaký "program", tak možná jí to nedochází, že Tobě je třeba smutno a cítíš se sama. Já jsem v 19 letech byla na koleji, v době bez mobilů a mailů, volala jsem domů (z budky) tak jednou za týden, resp. v 19 jsem ještě spíš jednou za týden jezdila domů, ve 20 už jen tak jednou za měsíc, kvůli sportu. Mamka tedy v té době měla doma ještě dva mladší sourozence, ale když bylo nejmladšímu 19 taky byl na koleji a navíc je to kluk a určitě toho s mamkou taky moc nenakecal. Akorát v té době se ségře narodilo první dítě, tak mamka "zábavu v rodině" nepostrádala, ale jinak by asi taky mohla mít smůlu ...