Konzervo,
Když jsem se pokousela najít cestu k víře a k bohu,měla jsem dva důvody. A nebyla to touha po poznání důvodu jak pxala libik. U mě to byla jednak snaha najít nějakou vnitřní jistotu,nit která by mne vedla životem. A pak to byla snaha najít něco,co byi pomohlo být lepší navenek. Vůči ostatním lidem,být méně sobecká,mít větší pochopení pro lidi, být více toletantni.

Bojím se, že takhle to úplně nefunguje; něco podobného psala i Husa, té to taky nefungovalo. Ačkoliv ta touha po něčem jistém a pevném je myslím vlastní lidem obecně a touha být lepší má velkou cenu. Jenže víra není berlička, rozhodně ne v tom smyslu, jak si to obvykle představují nevěřící. Víra není "především" zdrojem morálky. Není to "program pro osobní rozvoj" v hezkém směru. Vyrovnanost, osobní rozvoj - na to jsou jiné (a nejspíš funkčnější) techniky než víra.

Ne že by se tak snad nedala využít, že by k tomu nemohla vést.
Mně ale například v tuhle chvíli víra spíše staví výzvy a znejisťuje mě nároky, které z ní plynou, a které teda úplně se ctí nedávám.