marťasíno, věř mi, že to plně chápu... je to měsíc, co měla pohřeb moje máma, je to něco přes měsíc, co každou volnou chvíli věnuju tátovi, osobně, po telefonu, v myšlenkách... já v tom vážně vidím tu tragédii jedince, ale nepomůže mi, když si budu malovat svět v barvách duhy a věřit nesmyslům... natož obviňovat oběť, že mi svou nepoddajností narušuje mé klidné spaní...
kdyby drželi hubu a krok, mohla bych spokojeně sem tam vyvěsit ukrajinskou vlajku, občas poslat nějaké peníze na konto "svoboda ukrajině", sem tam to prohodit s vlaječkou tibetu a nemusela bych se trápit myšlenkama na nějaké umírající ukrajince a rusy... jasně...