libiku,

mně se z té války taky svírá srdce i žaludek.
A myslím, že tam umírají lidi i kvůli naší neochotě ozvat se jasně a zřetelně včas. Krym prošel. Evropa si očividně nehodlala komplikovat život víc než lehce, riskovat pohodlí svých obyvatel.

Je mi z toho mizerně. Ale myslím, že Ukrajinci jsou mnohem víc odhodláni bojovat, než bychom byli třeba my. Jiná historická zkušenost. Kamarádka ubytovala paní 60+ s dcerou, v Charkově zůstal její manžel a zeť. Manžel tam zůstal dobrovolně jako domobrana (už je věkem za brannou povinností), syn je v armádě. Manžel ženy "vypakoval", aby se o ně nemusel bát. Prý se o svoje muže bojí a zároveň jsou na ně hrdé. Já si to nechci ani představovat. Naštěstí nemám syny. Dcery jsem zapřísáhla, aby se v případě války na našem území pakovaly dál. V noci promýšlím přepravu koček.

Mám úctu k těm, co bojují, a chápu ty, co bojovat nechtějí. Ve tvém postoji vidím riziko obviňování těch, kteří se brání, že krev padá na jejich hlavu. Nepadá.