Přidat odpověď
„Vodu nám vypnuli dávno, hned na začátku války. Sestra naštěstí žije ve staré zástavbě a nedaleko je potok,“ říkají.
Když přestala téct voda, lidé se z bytů přestěhovali do sklepů a s sebou si kromě dokladů brali hrnce a čajníky, aby v nich na otevřeném ohni mohli rozehřát sníh a převařit vodu z kaluží. „Na půlmilionové město připadá jen sedm přírodních zdrojů vody. Takže když začalo sněžit, zavládlo nadšení,“ vysvětluje Spartak, jak se žije v obleženém městě. „Občas přivezli cisternu, ale jednu na celý Mariupol, to bylo směšné. Naštěstí hodně pršelo i sněžilo.“
Plyn přišel na řadu až jako poslední. Fungoval ještě ve chvíli, kdy už lidé neměli nic, co by si na něm ohřáli. „Vypnuli ho až kolem 8. března,“ vzpomíná Spartak.
Ve městě začalo rabování. Hlad likviduje i ty největší mravní zásady. Lidé si brali to, co v obchodech ještě zůstalo.
„Hodně lidí jde prostě tam, kam je to pro ně nejsnazší. Jsou vyčerpaní a už je jim všechno jedno. Prvních čtrnáct dní se v blokádě každý tak nějak drží. Ale představte si člověka, který dvacet dní nemá co jíst, posledních pět dní jsme neměli ani kousíček chleba, vodu pijete z kaluží, žijete ve sklepě a na ulici je minus deset. K tomu silný vítr. Tak u nás bylo v posledních dnech. Už se nijak nezahřejete a jediné, co chcete, je někam odjet. Kamkoliv,“ vysvětluje Spartak pohnutky lidí, kteří odcházejí i na území ovládané separatisty a Rusy.
Předchozí