Když začala válka na Ukrajině, dost jsem se polekala. Čekala jsem, že Rusko Ukrajinu rychle porazí a půjde dál, Putin vyhrožoval jadernou válkou. To jsem si říkala, a sakra. Vzhledem k tomu, že nemám kam utéct z města a paneláku, jsem si radši přála, ať teda hodí tu atomovku a je rychlý konec. Zas mi bylo líto mých dětí, nepřála bych si pro ně smrt nebo válku. V současnosti stále myslím na Ukrajinu, na lidí tam, na ty, či utekli ale víc na ty, co neutekli, jak strašně musí trpět. A je mi líto i ruských mladých kluků, kteří tam umírají za Putina a jeho megalomanské choutky. Ale nějak jsem se trochu uklidnila, co se týče bezprostředního nebezpečí. NATO do války nepůjde, Putin si na Ukrajině snad vyláme zuby...
A co se týče zdražování, tak jo, příjemné to není. Úspory mi žere inflace. Zatím ale peníze mám, tak mě to tak neděsí. Spíš je mi líto syna, který nemá vlastní bydlení a nemovitosti lezou stále nahoru. To nevím, jak dopadne. Děti si zatím vydělají celkem slušně, uživí se, dcera i psa a dva koně. Já doufám, že to nějak všichni zvládneme. Nikdy jsme nebyli bohatí, vždycky jsme museli počítat korunky a holt to tak bude i nadále.