lelo, na můj vkus je v Tvém textu trochu moc "třísek v oku bližního". Není mi to úplně příjemný. A ani nevnímám žádnou souvislost mezi "o tempora, o mores" vzdechy a potenciálním nebezpečím - konfliktu, chudoby, epidemie spalniček...ledasčeho, co teď třeba nabylo reálnějších obrysů.

Sama za sebe se necítím nijak nestandardně. To, že se moje osobní situace může jen tak snadno z idylické zhoupnout v tragickou, beru jako věc, která je vždycky jen dvě stébla daleko. A není k tomu třeba žádná událost světového významu - náročné a smutné věci přicházejí mnohem častěji prostě tím, že život v sobě tyhle součásti má. A žiju s tím... prostě žiju. Neříkám, že nemám různé konkrétní obavy z konkrétních věcí jak blízko, tak i v tom světovém kontextu, ale žiju hezky a víc na té spokojené straně sinusoidy nálad. Pomáhá mi v tom i reagování na složité situace konstruktivně a tvůrčím způsobem, nějak se snažit ze své pozice je snažit obecně zlepšovat. proto se mi moc líbí, co píšeš o svém přístupu ke svým žákům z Ukrajiny.

Takže ne - můj přístup k životu se nezměnil - tedy teď. Jinak se postupně během života vyvíjí, to jo :)

Žít "tady a teď" je teď taková hodně módní mantra. Jen začíná být trochu vyprázdněná a sklouzává z žití v kontinuu (včetně minulosti a budoucnosti směrem do délky, směrem k lidem a společnosti kolem do šířky), které je ale specificky trénované na zaostřování na konkrétní přítomné okamžiky a situace a práce s vnímavostí, všímavostí a zpomalováním času (techniky mindfulness) k prázdnému hedonistickému klišé.