že už je mi tolik, a pořád jsem měla takový štěstí, takovou kliku, že jsem nezažila žádný hladomor, válku ani jiné běsy

Od asi tak 11 - 12 let, kdy jsem na začala nejdříve knížkou básniček a obrázků dětí z Terezína, kdy na konci bylo, jak to dítě skončilo - většina zahynula, přes knihy typu Lékaři hanby apod., jsem naznala, že svět fakt není bezpečné místo a největší riziko jsou jiní lidé a začala celkově více zajímat o historii a nabyla jsem dojmu, že je to vlastně zázrak, když člověka velké historické události, na něž nemá jako jednotlivec valný vliv, nesemelou , později pod vlivem knih jako Meze růstu a Překročení mezí apod. zase čekám zhroucení ekosystémů - no prostě pořád, prakticky celý život, čekám, že to není možný, aby to vydrželo a nic katastrofického nás nepotkalo .

Nicméně zcela iracionálně jsem si pořídila 3 děti, takže z úžasu nad tím, jakou jsem měla zatím kliku, je hrůza z toho, co by je mohlo potkat.

Ale obecně vzato - prožít celý život v míru, pohodlí a blahobytu považuju za historickou anomálii