Ropucho,

tenkrát jsem to myslela vážně v tom smyslu, že mne to zajímalo ze dvou hledisek.

To první byl "hlad" po informacích. Protože mne zajímala historie, měla jsem potřebu informací o víře a náboženství a církvích, protože to je prostě nedílná součást historie a komunisti se to snažili co nejvíce oklešťovat. A když se mi naskytla tahle možnost, byla jsem, nevím, jak to přesně vyjádřit, otevřená a zvědavá, zda mne to osloví i vnitřně. Ale k tomu nedošlo, protože to, co jsem slyšela, ve mne vzbuzovalo víc a víc otázek a některé odpovědi mi nedávaly smysl. Byla jsem tenkrát asi hodně pragmatická a čekala jsem, že na svoje otázky dostanu odpovědi a všechno to do sebe bude zapadat jako puzzle a jak dosadím ten poslední díl, tak to ve mně nějak docvakne a přijde ten "okamžik prozření/poznání".

I když jsem do té církve přestala docházet, zajímala jsem se dál, poslouchala a četla jsem různé názory. ale ke složení té skládačky nedošlo. Současně jsem totiž pochopila, že to takhle u mne nefunguje, že na některé otázky nedostanu odpovědi, jaké chci slyšet. A že to není o vědění, ale spíš o citech - chtění a potřebě a tak. A já jsem u sebe tu potřebu necítila.

Ani v současné době tu potřebu nemám. Jsem taková nějaká celkově unavená, vyšťavená. A nejsem schopná vnímat a vstřebávat nové věci, otvírat se jim. Nevyjasněnost vzniku světa a života mi nevadí a v současné době doufám, že posmrtný život žádný není, že si pak konečně odpočinu.