Mamča vždycky říkala, že mě táta chtěl, ale že s náma nežije, že to tak prostě je. Ale tak do mých dvaceti o něm neřekla nic špatného. Vždycky jsem věděla, že mě hrozně moc chtěl, má mě rád, proto na mě platí a tečka.
S jistotou, klidem, bez nějakého pitvání. Mně to stačilo.

Svým dětem jsem řekla, že dědečka neuvidí, protože si to nepřeju, že důvod mám, ale že jim ho vysvětlím, až budou dospělé (důvod není, že jsme se nestýkali). Asi jim to trochu líto je, ale myslím, že většinou to nijak neprožívají.