"Partnera žádného nemám, upřímně ani nechci. Úplně mě to tak nějak celé "zabilo".
Otec dítěte v tu dobu, co se mnou "chodil", byl v mých očích prostě pro mě strašně dobrý parťák, milovala jsem ho, byli jsme spolu dlouho. Jeho děti byly už starší. Jak už jsem někomu psala, prostě jsem se špatně zamilovala a věřila mu, vzít zpět to nejde."
Imi, na mě to působí, že jsi otci dítěte stále velice odevzdaná. Přijde mi, že jsi věrná té někdejší iluzi o něm.
Zkoušelas jít dát, odpoutat se od něj? Mám vlastně pocit, že na něj stále čekáš
Byla u tebe někdy taková fáze, že jsi se na něj intenzívně zlobila? Měla bys k tomu jednoznačně důvod - zlomil ti srdce a pro tvoje dítě neudělal naprosto nic. Já si o něm myslím, že je sobeckej sráč.
A dokonce si dovolím si domýšlet, že mimomanželských dětí má víc.
Imi, ty máš hlavně povinnost ke svému dítěti. Tvůj potomek má právo vědět jméno otce, základní okolnosti vašeho vztahu, má právo vědět pravdu, je to jeho legitimní elementární potřeba. Ty si vybíráš mezi odevzdaností dávné lásce a svému dítěti, a promiň, vybrala sis zatím špatně.
Tvoje dítě to mezi vrstevníky asi nemá lehké (ve škole se xkrát probírá téma rodiče a on vůbec neví, co k tomu říct). Vidí ostatní otce, jak vyzvedávají své děti po škole, na kroužku a možná ho to dost bolí.
Kdybych byla ve tvé kůži, řekla bych dítěti pravdu, dala mu minimálně fotku jeho otce a tlačila u otce na to, aby si s dítětem alespoň psal. A pokud v tobě je nějaká neodžitá zlost vůči otci dítěte (nechce se mi věřit, že ne), dala bych jí průchod, např. u nějakého odborníka. Pomohlo by ti to posunout se dál.