..tak nereagovat vůbec na situaci "máme miminko" ani jediným dotazem, větou, je poněkud zvláštní. Ale zase upřímně řečeno - že by se kvůli tomu měl člověk urazit na 30 let a ještě pomluvit dotyčného všude kolem, to je taky divný.

Ještě dodám, že asi na to buňky úpně nemáš. A navíc se k tobě rodina fakt s empatií nechovala. Jako dítě a dospívající jsi asi ani nezažila, že by se k tobě nejbližší chovali nějak citově, řešili s tebou, jak se cítíš, jak věci vnímáš. A jak některé situace vypadají. Ono je to vlastně jednoduchý, všichni jsme rádí +-, když je k nám někdo milý, řekně nám něco příjemného, usměje se jen tak. A myslím, že z toho jde vyjít. Většinou (až na vjimky to platí).