Synovi ano a později i dceři.

Jedna byla jemnější, trvalo to déle, chvíli, týden to bylo horší, pak postupně lepší.

U jedné jsem byla jednou, cestu domů jsem probrecela, dělali jsme třeba fiktivní rozhovor s otcem moji babičky, který se k ní neprihlásil, vyplynulo z toho, že se bál rodičů, nebo s mým tátou, proč mě opustil, jak jim umřel ten jeho bratříček a rodina pak byla chladna, což jsem netušila, prostě psycho, ale večer mi najednou bylo skoro dobře.