To je hezká náhoda :) Včera jsem si víceméně o tomhle povídala s kamarádem celé odpoledne :)

První věc je, jaký je náhled na obecnou ne/existenci svobodné vůle a naopak možnost absolutní "predestinace" (teď to nemyslím ani vysloveně jenom v náboženském smyslu, ale i třeba ve smyslu teorie chaosu, lidově známého efektu motýlích křídel). V tomhle jsme se včera shodli v tom, že tu obecnou zákonitost prostě... není možné rozseknout nad talířem kuřecích stripsů s pikantní omáčkou :) Ale že je možné s tím nakládat podobně, jako s newtonovskou fyzikou v rámci kvantové fyziky. Ano, samozřejmě, pokud chceme "obecně platný princip" (analogii kvantové fyziky), tak se svou omezeností poznání se ho nedobereme. Ale můžeme se pohybovat v určité výseči, v níž míra nepřesnosti způsobená neznalostí "obecného principu" způsobuje odchylku tak maličkou, že je možné ji zanedbat a můžeme používat prakticky velmi dobře využitelné zákonitosti, platné pro tu omezenou výseč (analogii newtonovské fyziky). S vědomím, že mimo tuhle výseč tyhle zákonitosti přestávají platit, tak, jako Newtonovy zákony mimo výseč běžných sil, rychlostí a pohybů naší každodenní zkušenosti přestávají platit. Takže jsme se dohodli na používání vnímání v omezené výseči, kdy většina lidí bere události jako výsledek kombinací "vyšších hybatelů" (ať už je tím myšleno cokoli podle světonázoru, od náhody, nenáhodných extrémně provázaných řetězců dějů ve smyslu teorie chaosu, až po víru v sílu řídící věci zvenčí, více či méně nábožensky laděnou) a svých rozhodnutí, tedy svobodné vůle.

Oba máme v sobě traumatické události, které jsou pro náš život hodně silně určující, oba s nimi zacházíme nějak, každý trochu jinak. A oba je tedy považujeme nikoli za výsledky svých rozhodnutí, ale za "vyšší sílu". Ani těžké postižení spjaté s obrovskou pravděpodobností brzké smrti, ani smrt vlastního dítěte, ani další věci, které nechci jmenovat veřejně, ale jsou v rámci lidské zkušenosti považované za "zlou smůlu", nepovažujeme za výsledek své "nedostatečné snahy". Ale shodli jsme se na tom, že oba určitým způsobem věříme tomu, že naše reakce na ně je kombinací vrozeného "štěstí" na určité vlohy s vlastním úsilím. To, že oba žijeme životy, které vnímáme jako hezké a spokojené, považujeme oba za v nemalé míře vlastní zásluhu. No, a je otázka, jaká je ta míra :) U mě je ta míra menší než u něho, pokládám to trochu víc za "vyšší moc", "štěstí"...že jsem dokázala přežít a dokážu žít, jak žiju, spíš vnímám takovou ne úplně personalizovanou vděčnost, která směřuje na více míst. Od vděku za vrozenou vlastnostní výbavu, přes vděk za vzdělání, za psychické nastavení, za překážky úměrné mým možnostem... po vděk za lidskost lidí kolem.
On vnímá míru své zásluhy na vlastní spokojenosti jako citelně větší. Ale... podle mě vlastně právem :) Já totiž u něho vnímám jakoby totéž - velkou míru jeho osobního úsilí, mnohem větší, než "štěstí". Srandovní ale je, že on to směrem ke mně má taky tak, a přisuzuje mi větší zásluhu, než si ji přisuzuju já :D Takže ups, vlastně vůbec nevím, jak to může být

Věci, jako pracovní místa a takové tyhle praktičnosti - tak ty vnímám spíš jako takové lehké povlávání. Jako mám v tom celoživotně určité všeobecné směřování, spjaté s osobním sklonem věci dotahovat, takže málokdy vysloveně uteču od nedokončeného, což má obvykle pozitivní kariérní dopad (a je otázka, jestli je to moje úsilí, nebo prostě štěstí na vrozenou snahu dokončovat:) ). Zároveň ale jsem trvale předpřipravená chytnout cípek něčeho nečekaného, co se mi v životě šmýkne kolem, málokdy nechávám proklouznout zajímavé příležitosti. Sice je obvykle nijak aktivně nehledám, a už vůbec ne s nějakou urputností, ale mám v sobě pořád připravený terén na to, že se může objevit cokoli. A že je vždycky lepší věci zkusit než nezkusit, učit se je je lepší než se je neučit, dělat v nich chyby je lepší, než ty věci vůbec nedělat... a na druhou stranu, někdy je lepší je po vyzkoušení zase potřeba pustit. A tohle docela umím, a opravdu netuším, jestli je to mým "štěstím", nebo tím, že jsem se vlastním úsilím vyformovala do člověka, který s příležitostmi zachází tímhle způsobem :)

V mezilidských vztazích v dospělosti to mám asi podobně. Rozhodně nevyhledávám lidi aktivně, jsem extrémně uzavřená, introvertní na samých krajích škály:) Ale jsem pořád tak nějak nastavená vůči lidem tak, že je považuju a priori za dobré a zajímavé a jen vzácně mě dotyčný (jeho značným úsilím :D) přesvědčí u sebe o opaku. Ráda bych řekla, že nemám předsudky vůči lidem na základě žádných "divností", no, ale podstatou předsudků je, že jsou nevědomé, takže pokud je mám, tak o nich nemám jak vědět a tedy si o sobě logicky myslím, že je nemám :D Ale každopádně mi "padají" do života lidé neobvyklí s četností větší, než je obvyklé, a to neobvyklí v nejrůznějších směrech, jak ve vynikání v něčem, tak i naopak různě potlučení. A jakmile se mi nějaký člověk poštěstí na blízko, tak jsem extrémně vztahově stálá a lidi ze života prakticky skoro nikdy "neztrácím". A toť otázka, jestli je tahle stálost - včetně vztahové stability vůči vlastnímu manželovi, s krásným partnerstvím - výsledek mé snahy, nebo "mušky jen zlaté" :)

Asi věřím v nějakou kombinaci "štěstí" a "osobního úsilí", ale nevěřím ve svou schopnost u sebe samotné určit jejich poměr v jednotlivostech i v celkovém životě.